OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
"EVERY TIME I DIE bylo těchto 5 členů a nikdy jsme se to nechystali změnit". Tak znělo nedávné prohlášení, které potvrzovalo dohady o budoucnosti krátce po zrušení turné ve Velké Británii. Konec jedné z nejvýznamnějších kapel metalcorové scény přišel poměrně náhle. Navíc hned po albu, které působilo jako velmi významný příslib do budoucna.
„Radical“ byl velmi výrazný zářez do diskografie. Mluvilo se o nejsilnější desce kapely. Vydáno bylo sice už na konci října, ale já se k němu stále vracím. EVERY TIME I DIE našli balanc mezi metalcorem, hardcorepunkem a někdy až baladickými rockovými tendencemi. Má nabušené riffové části, které jsou erupcí ryzí energie. I skladby jako je „Thing With Feathers“, jejíž začátek připomene spíše A PERFECT CIRCLE nebo podobné alternativní spolky. V přístupnosti pak jde daleko za hranu melodického hardcoru a vůbec to nepůsobí jako nějaká úlitba nebo vykalkulovaný posun k mainstreamu. Ty skladby jsou skvělé a důvěryhodné. Zpěvák Keith Buckley na nich podává životní výkon. A nejen on.
Instrumentální stránka nezaostává. I do rychlých riffovaček se daří propašovat velmi výrazné motivy. „Radical“ má jen velmi málo skladeb, které by šlo považovat za vatu. Po těch měsících jsem si uvědomil, že to celé poslouchám bez nutkání přeskakovat, což je u podobných kapel v poslední době celkem vzácné. Alespoň v mém případě. EVERY TIME I DIE dokáží skládat hitovky, které vám vlezou pod kůži už po prvním poslechu, ale nemají tendenci se oposlouchávat, což je u alba, které má třináct skladeb a přes padesát minut, opravdu velmi výjimečný výkon.
Zajímaví hosté jsou pak už jen takovou pověstnou třešničkou na dortu. Ať už to je hostováním velmi vytížený Andy Hull z indie rockových MANCHESTER ORCHESTRA nebo původní zpěvák z NORMA JEAM, později THE CHAIROT, Josh Scogin, který v současnosti trýzní sluchovody s kytarou v ruce noise-punkovém duu '68.
Páteř skladeb samozřejmě tvoří hardcorové „hnětačky“, které mají přímočarý tah na branku a kde Keith řve jako smyslů zbavený. Kdykoliv ale EVERY TIME I DIE uhnou, je tu znát obrovská zkušenost v tom, jak uchopit silná melodická témata. A to jak pěvecky, tak instrumentálně. Třeba taková skladba „White Void“ je toho naprosto klasickým příkladem. Začíná jako stoner rocková hitovka a následně se láme do rockové náladovky ve stylu DEFTONES. Pod povrchem tu bublají zajímavé instrumentální výkony, aniž by příliš vystupovaly a nějakým způsobem si uzurpovaly přílišné místo pro sebe. Písnička je živoucí, proměnlivá a dynamická. Přesto nepůsobí nesourodě. Na velmi širokém žánrovém základě stojí chytře složené aranže, které jsou na sebe navázány naprosto přirozeně a živelně. A to se dá říci o celé desce. Škoda, že je pravděpodobně poslední.
Rozloučení v opravdu velkém stylu.
8,5 / 10
Keith Buckley
- vocals
Jordan Buckley
- guitar
Andrew Williams
- guitar
Stephen Micciche
- bass
Clayton “Goose” Holyoak
- drums
1. Dark Distance
2. Sly
3. Planet Shit
4. Post-Boredom
5. A Colossal Wreck
6. Desperate Pleasures
7. All This and War
8. Thing with Feathers
9. Hostile Architecture
10. AWOL
11. The Whip
12. White Void
13. Distress Rehearsal
14. sexsexsex
15. People Verses
16. We Go Together
From Parts Unknown (2014)
Ex Lives (2012)
New Junk Aesthetic (2009)
The Big Dirty (2007)
Gutter Phenomenon (2005)
Hot Damn! (2003)
Last Night In Town (2002)
The Burial Plot Bidding War (EP) (2000)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Epitaph
Stopáž: 51:24
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.